Literární soutěž

Představujeme vítězné práce letošního ročníku literární soutěže:

1. místo

Simona Fridrichová: Dívčí srdce, ukryté ve stromu

Stromečku s kůrou bledou,
kam všechny cesty k lásce vedou?
Zlatou máš korunku, stojíš tu sám,
svou lásku tobě já teďka dám.
Nemám větve ani listí,
kdo to z nás dvou, lásko, zjistí?
Chlapce jsem ztratila, život ti dám,
alespoň nebudeš na všechno sám.
Jméno své a srdce ukryla jsem do tvého kořenu,
vem si mě, stromečku, vem si mě za ženu.
Ve stínu stromů sedívám,
ráda si o tebe svá záda hřejívám.
Ty věrný mi buď, jinak srdce mé pukne
a tobě dřevorubec ostrou sekerou kmen utne.
Ptáček na koruně tvé sedí,
na lásku nás dvou mile hledí.
Nemůžeme bez sebe být, to se nesmí stát,
o tom se nám nemůže ani v nejhorším zdát.
Strom a děvče, komu tato láska sluší?

Chlapec mě zklamal a teď srdéčko znova mi buší.
Navždy spolu budem u cesty stát
a na otázku, proč jsme spolu, budem se ptát.
Naše láska bude věčná
a já ti za to budu vděčná.

Milovat by měl kohokoli každý,
a to navždy.

2. místo

Tereza Pokorná: Psychiatrický případ

„Vstávej, slyšíš?“
Probudila jsem se.
„Co?“
Nade mnou se skláněla sestřenka a cloumala se mnou:„No tak, dělej, zaspalas!“
„Jo, už jdu!“
„Jede to za 10 minut, takže pochybuju, že to stihneme,“ řekla a hrcla na mou postel. V rychlosti jsem se oblékla a narvala věci do tašky.
„Jdem,“ zavelela, „máme čtyři minuty.“
Vyletěly jsme z domu. Už jsme byly skoro na zastávce, když vtom kolem projel náš autobus se smějícím se řidičem a ani nezastavil.
„Dědek jeden!“ nadávaly jsme. „V kolik nám jede další?“ zeptala jsem se.
„Za dvě hodiny,“ odvětila sestřenka, dívajíc se na hodinky. „Co budeme dělat?“ podívala se na mě zničujícím pohledem.
„Půjdeme pěšky, za tři čtvrtě hodiny jsme tam.“
A tak jsme se vydaly na cestu, povídaly si a stěžovaly si na své nohy. Jelikož byla zima, začal foukat silný vítr a do toho všeho vypukla prudká vánice. Nebylo vidět na krok. Nevěděly jsme, kudy jít.
„Chytni mě za ruku, ať jsme pohromadě!“ zařvala jsem. Pevně mě chytla a šly jsme.
Po dlouhé době vše přestalo.
„Kolik je hodin?“
„Půl desátý.“
„To snad není možný, to jsme v tý vánici strávili dvě hodiny?“ nevěřila jsem.
„Hele, neměly bychom jít domů a ve škole se jednoduše omluvit?“ řekla plačtivě sestřenka.
„Jasně, řekni mi kudy, a můžeme vyrazit!“ řekla jsem ironicky.
„Krucinál, kde to jsme? Tady jsem v životě nebyla!“ sténala.
„Pojď třeba tudy,“ ukázala jsem na cestičku před sebou.
Šly jsme a šly a najednou se před námi objevil domek. Byl takový zvláštní... jako z pohádky.
„Třeba nám tam řeknou, kde jsme a jak se dostaneme domů,“ navrhla jsem.

Zaklepala jsem. Z domu vyšla usměvavá stařenka.
„Pojďte dál,“ zvala nás.
„My, my... jsme přišly... totiž chceme se zeptat... na cestu,“ koktala sestřenka.
Stařenka se zachichotala a opět nás pozvala dál. Jelikož začalo venku chumelit, vešly jsme dovnitř. Bylo tam útulně a teplo. Bez vyzvání jsme se posadily ke stolu. Byly jsme hodně utahané. Za chvíli před nás stařenka postavila hrnky s čajem a každá jsme dostala velké perníkové srdce. Teprve teď jsme pochopily, co se kolem nás děje. Ale to už se stařena smála hromovým hlasem. Zatáhla za nějaký provaz a na nás spadla klec.
„Co s námi chce dělat?“ řekla jsem s klidem.
„Vykrmit a sníst,“ zasmála se stařena a odešla do jiné místnosti. Najednou něco zapípalo.
„Mobil!“ vykřikla sestřenice a sáhla do kapsy. Zlobit se na ni, že si na něj nevzpomněla dříve, na to teď nebyl čas. V rychlosti vytočila číslo svých rodičů a popsala jim, co se stalo. Pak na mobilu zapnula GPS a podle toho nás našla policie. Stařenu zatkli a nás odvezli domů. Později se ukázalo, že stařena byla posedlá pohádkami a vždy fandila zlu (ježibabám, čarodějům atd.). Byla už i na psychiatrii, ale povedlo se jí utéct. Takže my jsme mohly skončit jako Mařenka s Jeníčkem! Od té doby jsem už radši nezaspala.

3. místo

Jana Burešová: Samota

Nikde nikdo,
jsi zde sám.
Kolem je hrobové ticho,
nikdo neodpovídá.

Jak tam tak stojíš a posloucháš,
kap – kap – kap, kapka tiše kape.
Kape tiše do rytmu tvého pláče,
čvacht – čvacht, to jen vodou pod nohama čvachtáš.

Začínáš mít strach
„Haló!“ voláš, ale nikdo tu není.
Rozběhneš se a jen tvé kroky tiše znějí,
bác, au!, spadl jsi na kluzkých krách.

Samota je krutá,
samota je zlá.
S nikým si nepovídá,
každý v ní tiše umírá.

Autoři získávají ceny v hodnotě 150 Kč (1. místo) a 100 Kč (2. a 3. místo) a jejich práce budou zveřejněny v některém
z podzimních čísel Polického měsíčníku.

Za všechny příspěvky děkujeme.
Vítězům gratulujeme a přejeme mnoho úspěchů nejen v literární oblasti. Doufejme, že v další tvorbě už bude nad pochmurným laděním převažovat optimismus a humor.

Zita Chládková